Když bylo Amélii půl roku, zintenzívnily se otázky typu “jaké to je?” natolik, že jsem nad nimi začala uvažovat. Jaké to teda je?
Dnes, po 15 měsících od jejího narození by článek vypadal zase už úplně jinak, ale je mi příjemným památníkem tehdejších chvil.

Omývám hračky v mýdlové vodě a přemýšlím, jak moc zbytečný bylo se bát.

Bylo to zbytečný, protože se skoro všechno, čeho se mé bezdětné svobodné já bálo, stalo.

Nemyslím teď nemoc miminka, nebo veliké životní bolesti, to se nestalo (ťuk, ťuk, ťuk), ale tyhle strachy už mě nikdy neopustí a dokud budu naživu, nebude hotovo.

Myslím strachy z bezdětné perspektivy. Většina se jich naplnila, jenomže z téhle strany řeky nejsou vůbec tak děsivé. Prostě je to najednou všechno hrozně přirozené. Přebuluju, jakobych to dělala odjakživa, hlídám, co jde strčit do pusy a spolknout (a když to neuhlídám, googlím), umím zapínat všechny druhy dupaček, koupat neposedné miniaturní tělíčko, které chce nejvíc ze všeho strčit hlavu pod vodu a vypít mýdlovou vodu, levou zadní zapínám sedačku do auta a mrštně vyměňuju korbičky na kočárku.

Je najednou přirozené, že většinu obsahu všech mých kabelek teď tvoří plíny (naštěstí VĚTŠINOU ty čísté!), že se v kavárně nedá sedět spoustu hodin, že hledám obchody podle šířky dveří na kočárek, že můj vnitřní extrémní stydlín ustoupí potřebám hladového miminka.

Mé bezdětné stejně staré kamarádky se s obavou v očích ptají: “Jaké to je? Nelituješ někdy?”, stejně, jako jsem se ptávala já.

A já bezzbranně sleduju, jak sklouzávám do ohraných mateřských klišé: “Každý to má jinak, každé dítě je jiné, stojí to za to, je to náročné…” Bla bla.
Je. A má. Ale nejde to předat.

Nelze vysvětlit, že těch slz je stokrát víc než dřív, ale toho smíchu taky. Že se všechno zbourá, aby se to mohlo postavit zpřeházeně. Že to není o návratu ke starému životu, protože “starý” život nenávratně zmizí. Staví se prostě život nový a vy se znova rozhodujete, které lidi a činnosti v něm skutečně chcete mít. V tomhle najednou není místo pro kompromisy.

Bála jsem se, jak se mi život zúží. Jak přijdu o vztahy, protože si nebudu mít o čem povídat, jak se budu nudit a následně trápit.

I to se stalo. Ale v těch obavách nebylo to “ale”.

Život se zúžil, ALE prohloubil. Jsem často celý den jen v domovské čtvrti, protože se mi nikam dál prostě nechce a Amélce je to úplně fuk, jestli se válí na trávě tři kroky od baráku nebo 40 minut jízdy tramvají. Všude je co zkoumat.

Někdy je celý den přizpůsobený Améliím potřebám, jindy se vše děje podle mě a ona je trochu bezmocně vláčená tam a zpět, a já se realizuju. Jsme tým. Když to na jendé straně hapruje, pocítíme to obě.

O vztahy jsem nepřišla – buď statečně předstírají, že je zajímám, nebo je opravdu zajímám, i s miminkem.

A i kdyby, je v pořádku, že na čas se některé kontakty rozvolní a najdeme si k sobě cestu zase později..

Nuda? Nenudím se, protože aktivně ty zajímavosti hledám (o tomhle někdy podrobněji, nuda by to být mohla a VELKÁ, ale vědomá pozornost a aktivní účast na dialogu s malou mi od jejího narození nedovolila zapnout televizi ani sjet všechny ty seriály, co stojí ve frontě. Ale tohle se nestalo samo, je to velká vnitřní práce).

Obecně mám pocit, že po počátečním zemětřesení si věci sedly do kolejí a způsobu fungování, jako dřív.

Kolem sebe vidím, že kdo byl vytížený před mateřskou, měl spoustu aktivit a přátel, má to tak nadále, i když třeba v pozměněné podobě. Kdo se nudil, nevěděl, co se sebou nebo byl nešťastný už dřív, ten v tom pokračuje. Jen má nového viníka – dítě.

Před tím byly vidět jen obavy.

Před tím nebylo možné dohlédnout, jak se bude řehtat, s jakou radostí nad novým dnem a naší přítomnostní v něm bude vstávat, jak škrabká po každém novém povrchu, který poznává, jak ji od mala baví světýlka a stromy…

Je to klišé všech kliš(é), ale když mi usne v náručí nebo přitulená, všechno se zdá jako malá daň.

Ovšem ve chvíli, kdy ohlušujícím způsobem ječí na celou tramvaj (“Udělejte si něco s tím dítětem”), jsou večerní roztomilá usínání daleko. To pak já skřípu zuby snad hlasitěji než ona křičí. Návod a schopnost zvládat tyhle situace s klidem mi k ní totiž nepřibalili.

Zkrátka, je zbytečné se bát. Zase znova se mi potvrdilo, že je vidět vždy jen ta překážka. Dopředu nelze vidět okolnosti a nástroje, které překážku ve chvíli, kdy vznikne, pomáhají řešit. Teprve pak se ukáže, že to není překážka ale rozhledna.

A tak je to asi se vším.